Rozpomínání se..

Tak tu sedím a přemýšlím, o životě, o tom svém. JO a budu sobec a budu psát jen o sobě! :D Vzpomínám, z těch mála vzpomínek co má, jak jsem jako malý s tátou stavěl na pískovišti Karlštejn a model našeho domu (holt tatínek projektant, takže fakt do detailu vymazlený hrady z písku), jak jsem prožíval dětství (ve hře do dočurá dál, jsem pravidelně prohrával), jak jsem miloval hodiny dějepisu a urputně se bránil kružítku a trojúhelníku na hodinách matematiky, jak jsem šel na zdravku a ocitl se ve třídě s nejkrásnějšíma holkama, jak jsme s těma pár klukama založili skvělou partu, jak jsem se prvně zamiloval a učil se líbat, jak se mi změnily hodnoty v denodenním kontaktu, face2face lidskému utrpení v nemocnici, jak jsem ve čtvrťáku zhubnul ze 116kg na 96kg kvůli přijímačkám na záchranáře, jak jsem hrál osm let na bicí od svingu po metal, jak jsem pařil na pankovejch koncertech, jak jsme založili kapelu, s kterou jsme hráli ,,na černo" po parcích a žebrali do klobouku, jak jsme hráli za pivo a párek, jak jsem objevil vodu, kolo, posilování a skály. Jak jsem zdrhnul do města za studiem na vošce, jak jsem v tom skvělým městě přišel o panictví, páč jsem si myslel jak jsem cool, jak jsem objevil malej Amsterdam, kouzlo malých hospod a lidovejch básníků, ja jsem odžil období bojových sportů, od přejímání energie protivníka po zvířecí boje v klecích a ringu, jak jsem v noci a přes zákaz sjel na laně jednu z budov bývalýho Svitu, kdy jsem lano měl zavázaný uzlem (kterej jsem viděl v tv) na kiklající se trubce od vzduchotechniky, jak nádherně tehdy svítilo město a nebe, jak jsem brázdil ulice s vozem ZZS a vozil fetky, ožraly a sem tam výjezdy k těžkým dopravním nehodám, brutálním nehodám, smrťákům, zlomeným malíčkům a porodům, jak jsem poprvé spadl z patnácti metrů do lana když už jsem si myslel že něco umím, jak jsem ukradl dopravní značku (joa asi ne jednu), jak jsem se zamiloval do osudové ženy, jak jsem objevil nádherný krajiny, nádherný skály a nádherný lidi, jak jsem odevzdal bakalářku po termínu, jak jsem seděl u piva a říkal si - mám diplom v kapse, jak jsem začal dělat hned po studiu v nemocnici, jak jsem s tím seknul pro znechucení jak se zdr.personál chová k pacientům, jak jsem nastoupil do fabriky na pískovnu, jak jsem po nějaký době začal dělat střechy a výškový práce, jak jsem si udělal živnost a poznal kupu skvělých lidí, jak jsem si osudovou ženu vzal a ta mě po necelém roce nejen podvedla, ale otěhotněla s o dvacet let starším střelcem, jak momentálně žiju skoro jako bezdomáč o jednom jídle za den, jak ubíhá den za dnem, jak je i každodennost ve svý obyčejnosti nádherná, jak prostě uběhl dnešek..

Rozpomínat se, hledat vzpomínky - některý zasunutý hluboko v paměti, nezapomínat, nepotlačovat. Prostě přijmout odpovědnost za to, za co nejsme zodpovědní. Za dobu kdy se formovala naše osobnost, přijmout i zodpovědnost za rozhodnutí, která jsme už vědomě udělali, za chyby i přešlapy. Přijmout minulost a vnímat jí transparentně, tak jak byla, je..

Tak snad za těch třináct dní, oslavím ten svůj slavnej milník, pětadvacet let, tím, že se se svou minulostí snad konečně smířím a přestanu v ní žít.