7 minut

Na tachometru 140km/h, majáky blikají, sanitka houká, jedeme už nejméně druhý kilometr v protisměru. V otřásajícím se autě mi leží muž, kterému se říká ,,to vzadu". Ztěžka dýcha, je zpocený, komunikovat mu nejde, nemá totiž jazyk a je v lehkém kómatu. Už se dvacet minut nepřetržitě modlím, mám děsný strach. Přístroje svým světlem a daty o stavu pacienta dávají alespoň drobnou útěchu. Chvíli jsme ve svém jízdním pruhu, najíždíme do aut, už chápu jak to asi vypadalo, když se před Mojžíšem rozestoupilo moře..Jsou pacienti/lidé jejichž jména nikdy nevymažete z paměti, stále si je píšu každé ráno do dlaně. Je to malý sedmiletý kluk, který nikdy nebude moci honit se s kamarády, upoutaný na lůžko, pohublý a přesto jeho oči vyzařují radost. Je to starší muž, který mi zemřel v náručí. Je to mladý muž, mentálně retardovaný, s dvěma plyšáky a slzami kanoucí mu po tváři. Je to táta od rodiny, ležící mrtvý zaživa, kolem jeho postele jsou fotky jeho dětí. Je to malá holčička, princeznička, s nádorem kostí. Je to starší žena, s pohnutým životním osudem. Sedm lidí, sedm minut. Nejde zapomenout. Snažím se každý den na ně vzpomenout v modlitbě, ať už se v životě zachovali jakkoliv.. Je tolik lidských osudů, se kterými se setkávám, snad mi do konce života budou stačit obě dlaně. Někdy si říkám, že mi Bůh stvořil příliš malé srdce na to, abych dokázal pojmout takové množství nemocných a trpících. Bůh, naše okřídlené já, je ta Síla, která nám dává naději zvednout se, vyplakat se, vyřvat žal a utrpení, které se přes nás valí, uklidnit se a jít dál..