Zamyšlení nad svým povoláním

Článek je částí seminárních prací do školy.

Já a profese zdravotnický záchranář

Sedím tu a bilancuji svoje dosavadní studium. Nikdy jsem nevěděl čím chci být, kým se chci stát. Když jsem šel na tuto školu, neměl jsem skoro žádné představy, věděl jsem jen to, že to nebude jednoduché. Být záchranářem není o tom jak nadšeně vyskakovat ze sanitky, masírovat si ego a chtít se zalíbit publiku. Také to není o tom, mít vytvarované tělo a trávit čas v posilovně. Mít ho je jistě plus, ale zatímco tělo můžete zdokonalovat kdykoliv, vědomosti, vzdělání, různé kurzy, to už se dohání jen těžko. Být záchranářem pro mě znamená to, že máte nějaký ideál(např. dobra, službě druhým). Znamená to také to, že ctíte a uznáváte člověka jako bytost, ať už je v jakémkoliv stavu. Také nejen v práci, ale i ve svém životě reprezentujete svojí profesi. Být obětavým, nezištným, laskavým, milujícím, zodpovědným, vytrvalým, pravdivým a zdokonalujícím se záchranářem je jistě náročné být, vždyť nikdo z nás není svatým. Často spíše utíkáme k cynismu, návykovým látkám(cigarety, alkohol), k jídlu..každý máme svůj vlastní antistres. Práce je totiž náročná..Nevíte kam jedete, jak to tam bude vypadat, kolikrát ani nevíte na co se zeptat. Jste médium přes které se valí lidské emoce-strach, úzkost, panika, agrese..Jdete tam kde ostatní končí, jste poslem dobrých i špatných zpráv, jste naděje že bude líp. Tak kdo by se z toho nezbláznil? Domnívám se, že každý kdo svou práci staví jen na službě druhým, může dříve ztratit motivaci, radost z práce. Minimálně dalších čtyřicet let bude tato práce mým denním chlebem. A tak jdu dál, ptám se sebe-proč? Proč tuto práci děláš, co je jejím skutečným základem? Mým základem a ideálem je každodenní radost dávat. Nezištně pomoci. Tento ideál, mám ze základu víry. I to, že jsem věřící, mi stále pomáhá v této práci. Modlím se před výjezdem, za tým, za pacienta a jeho rodinu, za zdar naší práce. Chápu, že dnes je víra vnímaná jako berlička pro slabochy a mrzáky, ale není tomu tak(alespoň já si to nemyslím). Nicméně je to téma, které je by vydalo na pár stránek, ale to není to, o čem je řeč. Nicméně si dovolím malou pozornost. Je to modlitba sv. Františka z Assisi, kterou se modlím každý den, je pro mě důležitá a vystihuje můj vztah nejen k práci, ale i k životu: ,,Pane, učiň mne nástrojem svého pokoje,abych přinášel lásku, kde je nenávist, odpuštění, kde je urážka, jednotu, kde je nesvornost,víru, kde je pochybnost, naději, kde je zoufalství, radost, kde je smutek, světlo, kde je tma. Pomoz mi, abych netoužil po útěše, ale těšil, po pochopení, ale chápal, po lásce, ale miloval. Vždyť kdo dává, ten dostává, kdo odpouští, tomu se odpustí, kdo umírá, vstane k životu.“ Práce záchranáře mě naplňuje, baví, zajímá, chci se maximálně rozvíjet a své zkušenosti předávat dál. Ideály, které jsem zde rozepsal se snažím žít, i když je to těžké a sama určitě víte, jak snadno člověk ochabne..ale v každém z nás je skryto celé lidstvo, instinkt božství a naděje pro lidstvo i prvotní hřích lenosti. Pracovat na sobě, neznamená ochabnout, upadnout do narkózy pohodlnosti a luxusu, žít jednoduchý, méně rozměrný život, ale právě naopak. V každém z nás dřímá velký potenciál, který je možno nekonečně expandovat, ale nám se prostě jen nechce. Vyžaduje to od nás pouze ochotu/odvahu připustit si přímou konfrontaci s našimi problémy. Často je náš strach jen převlečená lenost-je obavou ze změny statusu quo, bojíme se, že bychom mohli ztratit to, co máme, kdybychom se hnuli z místa.Víte, celý náš život by se dal shrnou třemi základními otázkami. Odkud přicházíme, kdo jsme a kam jdeme. Ani ve svých jedenadvaceti letech neznám odpovědi, znám a vím jen velmi málo.Vím jen to, že je důležité nestát na místě, ale neustále se rozbíhat vstříc budoucnosti.

Jan Hladík, DZZ II.